Máma, která dítěti splní každé přání, mu možná ničí budoucnost. Láska může mít i nebezpečnou podobu

Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. Chce, aby bylo šťastné, mělo hezké dětství a nemuselo řešit stejné problémy, jaké řešil on sám. Proto není nic neobvyklého, když rodiče dítěti koupí hračku, po které touží, dovolí mu vybrat večeři nebo mu pomohou vyřešit problém, který by už možná zvládlo samo.

Problém nastává ve chvíli, kdy se z občasného splnění přání stane pravidlo.

Dítě si začne zvykat, že jeho přání jsou důležitější než potřeby ostatních. Že nepříjemnosti lze odstranit pomocí rodičů. Že když začne plakat, zlobit se nebo naléhat, dosáhne svého. A především že frustrace je něco, čemu se za každou cenu musí vyhnout.

Právě tady může začít cesta k problémům, které se naplno projeví až mnohem později.

Když se rodič snaží dítěti vynahradit vlastní dětství

Mnozí rodiče dávají svým dětem to, co sami jako děti neměli. Pokud vyrůstali v domácnosti, kde se šetřilo, chtějí dnes svému dítěti dopřát více. Pokud jim rodiče nevěnovali dostatek času, snaží se být neustále k dispozici. A pokud sami často slýchali „ne“, mohou mít problém toto slovo používat u vlastních dětí.

Motivace přitom bývá pochopitelná. Rodič nechce, aby jeho dítě trpělo.

Jenže dětství bez jakéhokoli omezení není automaticky šťastnější dětství. Dítě totiž nepotřebuje pouze příjemné zážitky. Potřebuje se postupně naučit zvládat i odmítnutí, čekání, prohru, nudu, povinnost nebo situaci, kdy někdo jiný dostane přednost.

To nejsou tresty. Jsou to zkušenosti, které člověka připravují na skutečný život.

Dítě, které nikdy nemusí čekat, se nenaučí trpělivosti

V dospělosti nebude možné vždy dostat to, co člověk chce. Nebude možné okamžitě získat vysněnou práci, uznání od okolí, peníze, partnera ani výsledek, který si naplánoval.

Právě proto je důležité, aby dítě už během dospívání zažívalo přiměřenou frustraci.

Když chce novou hračku a rodič ji okamžitě koupí, problém samozřejmě zmizí. Když ale dítě musí nějakou dobu počkat, šetřit si na ni nebo přijmout, že ji nedostane, získává mnohem cennější zkušenost.

Učí se, že touha ještě neznamená nárok.

A to je jedna z důležitých lekcí pro celý život.

„Ne“ není odmítnutí dítěte

Někteří rodiče mají strach, že pokud budou často říkat ne, dítě bude mít pocit, že ho nemají rádi. Ve skutečnosti však záleží především na tom, jakým způsobem hranice nastavují.

Rozdíl je mezi větou „Ne, protože jsem to řekl/a“ a klidným vysvětlením: „Rozumím, že tu hračku chceš, ale dnes ji kupovat nebudeme.“

Dítě může být zklamané. Může se rozzlobit. Dokonce může chvíli plakat.

To samo o sobě neznamená, že rodič udělal něco špatně.

Úkolem rodiče totiž není odstranit každou nepříjemnou emoci. Úkolem je pomoci dítěti naučit se s těmito emocemi zacházet.

Dítě, které zjistí, že i nepříjemné pocity časem odezní, získává důležitou psychickou odolnost.

Největší problém může nastat, když rodič všechno vyřeší za něj

Rozmazlování se přitom netýká pouze hraček, sladkostí nebo peněz. Velmi často má mnohem nenápadnější podobu.

Rodič například uklidí dětský pokoj, protože je to rychlejší. Udělá za dítě domácí úkol, aby mělo lepší známku. Zavolá učiteli kvůli každému problému. Pohádá se s trenérem, protože dítě nedostalo dost prostoru. Nebo okamžitě zasáhne při konfliktu mezi dětmi.

Rodič to může dělat z lásky. Dítě si ale může odnést úplně jinou zprávu: „Když mám problém, někdo ho vyřeší za mě.“

A právě tato zkušenost může být v dospělosti velmi nepříjemná.

Samostatnost totiž nevzniká tím, že dítěti neustále ukazujeme správnou cestu. Vzniká také tím, že mu dovolíme udělat chybu a následně ji napravit.

Dítě potřebuje hranice, ne dokonalý svět

Moderní rodičovství často přináší obrovský tlak. Rodiče mají pocit, že musí dítě neustále rozvíjet, podporovat, chránit a motivovat. Sociální sítě navíc vytvářejí představu, že dobrý rodič je ten, který dítěti připraví co nejkrásnější dětství.

Jenže dokonalé dětství neexistuje.

Dítě může být unavené. Může se nudit. Může prohrát. Může dostat horší známku. Může zjistit, že něco neumí. Může se pohádat s kamarádem. A někdy může jednoduše slyšet: „Ne.“

To všechno jsou zkušenosti, které mohou být nepříjemné, ale zároveň mají svou hodnotu.

Pokud rodič pokaždé zasáhne a nepříjemnost odstraní, dítě přichází o možnost zjistit, že ji dokáže zvládnout samo.

Kdy už nejde o péči, ale o rozmazlování?

Hranice samozřejmě není jednoduché určit. Každé dítě je jiné a jinak nastavené. Jednorázové splnění přání z nikoho rozmazleného člověka neudělá.

Varovným signálem může být spíše dlouhodobý vzorec.

Pokud dítě očekává, že dostane téměř všechno, co chce, špatně snáší odmítnutí, odmítá běžné povinnosti a zároveň předpokládá, že rodiče odstraní následky jeho chování, je vhodné zpozornět.

Stejně tak pokud rodič cítí výčitky pokaždé, když dítěti něco nedopřeje.

Právě rodičovské výčitky totiž mohou být jedním z důvodů, proč hranice postupně mizí.

Láska někdy znamená nechat dítě prohrát

Jedna z nejtěžších věcí pro rodiče je dívat se na vlastní dítě, když se mu něco nedaří.

Chce se nám pomoci. Chceme zasáhnout. Chceme mu ušetřit slzy.

Ale pokud dítěti pokaždé odstraníme překážku z cesty, může se stát, že později nebude vědět, co si počít, když žádný rodič poblíž nebude.

Někdy je proto nejlepší pomocí pouze být nablízku.

„Mrzí mě, že se ti to nepovedlo. Chápu, že tě to štve. Co myslíš, že bys mohl zkusit příště?“

Taková věta může dítěti dát mnohem víc než okamžité vyřešení problému.

Učí ho totiž, že neúspěch není konec.

Nejde o to dětem nedávat

Opačným extrémem by bylo vytvořit z tohoto tématu výzvu k přísné výchově a odpírání všeho příjemného. To rozhodně není smyslem.

Děti potřebují radost, pozornost, dárky, společné zážitky i pocit bezpečí. Problém není v tom, že rodič dítěti něco koupí nebo mu splní přání.

Rozhodující je, zda dítě zároveň chápe, že svět se netočí pouze kolem něj.

Může dostat novou hračku a zároveň uklidit staré hračky. Může si vybrat film, ale jindy vybere sourozenec. Může dostat pomoc s úkolem, ale neměl by očekávat, že ho rodič udělá za něj.

Zdravé hranice nejsou opakem lásky.

Jsou její součástí.

Největší dar nemusí být to, co dítě dostane

Rodiče často přemýšlejí, co mohou svým dětem předat. Někdy řeší školu, kroužky, peníze, technologie nebo vybavení. Přitom mohou přehlédnout něco mnohem důležitějšího.

Schopnost poradit si.

Dítě, které se naučí čekat, respektovat pravidla, přijmout odmítnutí, zvládnout prohru a převzít odpovědnost za své chování, má do života důležitou výbavu.

A možná právě proto bychom se někdy měli přestat ptát, co všechno můžeme svému dítěti dát.

Mnohem důležitější otázka zní: Co všechno ho můžeme naučit zvládnout bez nás?

Protože jednoho dne přijde chvíle, kdy už nebudeme stát vedle něj. A pak nebude nejdůležitější, kolik přání jsme mu během dětství splnili. Důležité bude, jestli jsme ho připravili na svět, ve kterém se přání neplní automaticky.