Staré večerníčky jsou zpátky: Proč děti milují pohádky, na kterých jsme vyrůstali my?

Když se z obýváku ozve známá znělka

Stačí několik tónů a člověk se okamžitě vrátí do dětství. Televize hrála večerníček, rodiče chystali večeři a po pohádce už byl čas jít spát. Pro dnešní děti je svět úplně jiný. Pohádky mohou sledovat kdykoliv, na tabletu, telefonu, počítači nebo chytré televizi. Přesto mají staré večerníčky stále své místo.

A možná právě proto, že jsou jiné.

Nemají zběsilý střih, desítky postav, neustálé efekty ani příběhy postavené na tom, aby dítě u obrazovky vydrželo co nejdéle. Často jsou jednoduché, pomalé a srozumitelné. A právě jejich jednoduchost může být pro děti příjemnou změnou.

Pro rodiče navíc představují malý návrat do vlastního dětství.

Krteček, který přežil několik generací

Když se řekne český večerníček, jen málokterý hrdina je známější než Krteček. Jeho příběhy jsou přitom pozoruhodné tím, jak málo slov potřebují.

Krteček řeší problémy, pomáhá kamarádům, objevuje svět a dostává se do nejrůznějších situací. Dítě přitom nemusí rozumět složitým dialogům. Emoce jsou snadno čitelné a příběh se dá pochopit i bez dlouhého vysvětlování.

Pro malé děti může být právě tento způsob vyprávění velmi přirozený. Nemusí sledovat komplikovanou dějovou linku a pamatovat si desítky postav. Stačí sledovat, co se právě děje.

A pro maminku nebo tatínka je tu ještě jeden bonus – nostalgie.

Pat a Mat: Pohádka, u které se smějí děti i rodiče

„A je to!“ Dvě slova, která znají celé generace.

Pat a Mat jsou zvláštní tím, že jejich příběhy často nefungují jen jako klasická pohádka. Dvojice nešikovných kutilů se pokouší něco opravit, postavit nebo vylepšit. Výsledek bývá přesně opačný.

Děti se smějí jejich nehodám, zatímco dospělí v nich často poznávají situace, které se jim samotným někdy staly.

Právě to může být důvod, proč Pat a Mat nezestárli. Humor není založený na aktuálních trendech nebo popkulturních narážkách. Funguje na jednoduchém principu: dva lidé něco vymyslí, pokazí to a snaží se problém vyřešit.

A děti podobné situace milují.

Maxipes Fík, Rumcajs nebo Křemílek s Vochomůrkou?

Každá generace má své favority.

Někdo vyrůstal na Maxipsu Fíkovi a jeho dobrodružstvích s Ájou. Jiní nedali dopustit na Rumcajse, Manku a Cipíska. Další si dodnes pamatují Křemílka a Vochomůrku, Rákosníčka nebo Příběhy včelích medvídků.

A právě tady se může mezi rodičem a dítětem vytvořit zajímavé spojení.

„Tohle jsem sledovala, když jsem byla malá.“

Taková věta může být začátkem úplně jiného rozhovoru než běžné „pojď si pustit pohádku“. Dítě najednou sleduje něco, co znali jeho rodiče, možná prarodiče a další členové rodiny.

Pohádka se tak stává malým rodinným rituálem.

Jsou staré pohádky opravdu lepší?

Tady je dobré být opatrný. Starší automaticky neznamená lepší.

Některé staré večerníčky mohou dnešním dětem připadat příliš pomalé. Jiné pracují s humorem, kterému už děti nerozumějí. A některé příběhy odrážejí dobu, ve které vznikly, takže jejich hodnoty nebo způsob komunikace mohou být pro dnešní rodiče trochu nezvyklé.

Stejně tak není nutné tvrdit, že moderní animované seriály jsou špatné. Existuje spousta kvalitních současných pohádek, které dětem nabízejí zajímavé příběhy, podporují fantazii nebo pomáhají rozvíjet sociální dovednosti.

Důležitější než rok výroby je proto především to, co dítě sleduje, jak dlouho a jakým způsobem.

Starý večerníček může být stejně problematický jako moderní seriál, pokud dítě tráví před obrazovkou příliš mnoho času. A naopak kvalitní současná pohádka nemusí být horší jen proto, že nevznikla před třiceti nebo čtyřiceti lety.

Proč nám staré večerníčky připadají tak příjemné?

Jedním z důvodů může být jejich tempo.

Dnešní dětská tvorba často pracuje s rychlým střídáním scén, výraznými barvami a množstvím podnětů. Starší večerníčky bývají klidnější. Kamera zůstává déle na jednom místě a příběh se rozvíjí pomaleji.

Dítě má více času pochopit, co se děje.

To ale není jediný důvod. Významnou roli hraje také známé prostředí. Když rodič pustí dítěti pohádku, kterou sám miloval, přirozeně ji sleduje trochu jinak. Vybavují se mu vlastní vzpomínky, hlášky a situace z dětství.

Dítě přitom vidí něco nového.

Vzniká tak zvláštní kombinace – pro rodiče nostalgie, pro dítě objevování.

Pohádka jako společný čas

Možná bychom se proto měli méně ptát, jestli je lepší starý nebo nový večerníček, a více řešit, jestli se na něj díváme společně.

Rozdíl mezi tím, když dítě dostane tablet a odejde s ním do pokoje, a když si sedne s rodičem na gauč a společně sledují Pat a Mata, je obrovský.

Po pohádce se dá povídat. Proč to Patovi a Matovi zase nevyšlo? Proč Krteček pomohl kamarádovi? Co by dítě udělalo na jejich místě? Která postava byla nejvtipnější?

Z obyčejné obrazovky se tak může stát podnět ke komunikaci.

A právě to je možná největší kouzlo starých večerníčků. Nejsou jen vzpomínkou na dobu, kdy jsme byli malí. Mohou se stát součástí dětství našich vlastních dětí.

Na co jsme vlastně koukali nejraději?

Tady se názory rodičů často výrazně liší. Pro jednu rodinu je absolutní klasikou Krteček, jiná nedá dopustit na Pata a Mata. Někdo si vybaví večery s Rumcajsem, jiný s Maxipsem Fíkem.

A právě proto stojí za to se dětí zeptat, co baví je.

Možná zjistíte, že váš oblíbený večerníček z dětství je vůbec nezaujme. A možná vás překvapí, že si vyberou přesně tu pohádku, na kterou jste před lety čekali každý večer.

České večerníčky mají jednu velkou výhodu. Nemusíme je dětem pouze ukazovat. Můžeme jim u nich vyprávět vlastní příběhy.

„Víš, že jsem se na tohle dívala taky?“

A najednou se dvě dětské vzpomínky – jedna stará a jedna úplně nová – spojí v jednu.

Možná tedy není otázkou, jestli jsou staré večerníčky lepší než ty nové. Mnohem zajímavější otázka zní: Který večerníček jednou ukážete svému dítěti a budete tajně doufat, že si ho zamiluje stejně jako vy?