Babičky tvrdí, že dnešní děti nic nevydrží. Psychologové ale varují před úplně jiným problémem

„My jsme to taky vydrželi.“ Opravdu?

Stačí několik minut rozhovoru mezi generacemi a rozdílný pohled na výchovu se objeví téměř okamžitě. Babička vidí dítě, které nechce uklidit pokoj, pláče kvůli prohře ve hře nebo se vzteká, protože mu rodiče nekoupili hračku. Její komentář bývá často podobný: „Tohle jsme za vás neznali. Dnešní děti nic nevydrží.“

Je snadné takovému argumentu podlehnout. Vždyť dnešní děti skutečně vyrůstají v mnohem pohodlnějším prostředí než před několika desítkami let. Mají více hraček, větší výběr jídla, digitální technologie, rychlou dopravu, zábavu dostupnou prakticky kdykoliv a rodiče, kteří se často snaží odstranit z jejich života co nejvíce nepříjemností.

Jenže pohodlí samo o sobě neznamená, že dítě nemůže být odolné. A stejně tak nepohodlí automaticky nevytváří psychickou sílu.

Právě tady se pohled psychologů od tradičního přístupu často liší.

Odolnost neznamená, že dítě nesmí plakat

Jedním z největších nedorozumění kolem dětské odolnosti je představa, že silné dítě je takové, které nepláče, nestěžuje si a všechno zvládne bez pomoci.

Ve skutečnosti je psychická odolnost mnohem složitější. Dítě se postupně učí zvládat zklamání, čekání, neúspěch, konflikt, změnu plánů nebo situaci, kdy něco prostě nejde podle jeho představ.

A především se učí, že nepříjemný pocit není katastrofa.

Když dítě prohraje závod a rozpláče se, nemusí to znamenat, že je rozmazlené. Když se šestileté dítě rozzlobí, protože mu rodič odmítne koupit sladkost, nemusí jít o důkaz špatné výchovy. Emoce jsou součástí vývoje a dítě se je teprve učí regulovat.

Rozdíl je v tom, co následuje.

Rodič nemusí dítěti nepříjemný pocit okamžitě odstranit. Zároveň ale nemusí jeho emoce zesměšňovat nebo trestat. Může říct: „Vidím, že tě to opravdu naštvalo. Chápu proč. Ale pravidlo se nemění.“

Právě tak se dítě učí něco důležitého: mohu prožívat nepříjemné emoce a přesto situaci zvládnout.

Problém není v tom, že dětem příliš pomáháme. Problém je, když za ně žijeme

Moderní rodičovství má jednu velkou výhodu. Rodiče se více zajímají o potřeby svých dětí, jejich emoce a psychickou pohodu. To je bezpochyby pozitivní změna.

Existuje ale i druhá strana.

Někteří rodiče se natolik snaží dítě ochránit před nepříjemností, že mu postupně odstraňují téměř každou překážku. Když se dítě pohádá s kamarádem, rodič okamžitě zasahuje. Když dostane špatnou známku, rodič jde vysvětlovat situaci učiteli. Když dítě něco zapomene, rodič mu to přiveze. Když se mu nechce něco dělat, dospělý často hledá způsob, jak povinnost obejít.

Tady už skutečně může vznikat problém.

Dítě se totiž nemá naučit, že život bude vždy pohodlný. Má se naučit, že když pohodlný nebude, dokáže si poradit.

A to se nedá naučit pouze vysvětlováním.

Děti potřebují zažívat malé neúspěchy

Psychologové dlouhodobě upozorňují na význam přiměřené frustrace a zkušenosti s neúspěchem. Neznamená to dítě záměrně vystavovat utrpení nebo ho nechat samotné v situacích, které nezvládá.

Jde o něco mnohem obyčejnějšího.

Nechat dítě, aby si samo zavázalo tkaničky, i když mu to trvá. Nechat ho uklidit si vlastní nepořádek. Dovolit mu prohrát deskovou hru. Nechat ho chvíli přemýšlet nad domácím úkolem, místo abychom okamžitě nabídli řešení. A někdy také přijmout jeho nespokojenost bez toho, abychom ji za každou cenu napravovali.

Pro dospělého jsou to maličkosti. Pro dítě jsou to tréninkové situace.

Postupně zjišťuje, že chyba se dá opravit, prohra se dá přežít a nepříjemná chvíle jednou skončí.

Právě z takových zkušeností se buduje sebejistota.

Babičky mají v jedné věci pravdu

Bylo by příliš jednoduché říct, že starší generace se ve výchově mýlí a současní rodiče všechno dělají správně. Tak to samozřejmě není.

Babičky mají pravdu například v tom, že děti potřebují hranice, povinnosti a určitou míru samostatnosti. Potřebují vědět, že ne všechno dostanou okamžitě a že rodina není hotel, kde dospělí obsluhují dítě od rána do večera.

Dítě by mělo mít také povinnosti odpovídající jeho věku. Mělo by se podílet na fungování domácnosti, umět počkat, respektovat pravidla a postupně přijímat odpovědnost za své jednání.

To ale neznamená, že je nutné používat věty typu „nebreč“, „přestaň se litovat“ nebo „za nás to bylo mnohem horší“.

Dítě se nemusí cítit špatně proto, aby se naučilo něco zvládnout.

„Za nás to bylo horší“ není automaticky argument

Starší generace často vychází z vlastní zkušenosti. A ta je pochopitelně silná.

Pokud někdo vyrůstal v době, kdy děti trávily většinu dne venku, chodily samy do školy, měly méně hraček a musely se o řadu věcí postarat bez pomoci dospělých, může dnešní dětství skutečně působit až příliš pohodlně.

Jenže minulost nelze jednoduše přenést do současnosti.

Dnešní děti čelí jiným výzvám. Sociální sítě, tlak vrstevníků, neustálé srovnávání, obrovské množství informací nebo permanentní dostupnost digitální zábavy vytvářejí prostředí, které předchozí generace nezažily ve stejné podobě.

Neznamená to, že dnešní děti mají těžší život. Znamená to pouze, že jejich zátěž vypadá jinak.

A rodiče proto musí hledat rovnováhu mezi ochranou a samostatností.

Nejhorší jsou dva extrémy

Jedním extrémem je dítěti všechno usnadnit. Rodič za něj řeší problémy, organizuje jeho život, omlouvá chyby a snaží se eliminovat každé zklamání.

Druhým extrémem je přesvědčení, že dítě musí „ztvrdnout“. Nemá se brečet, stěžovat si ani žádat pomoc, protože život je přece těžký.

Ani jeden přístup není ideální.

Zdravější cesta leží někde uprostřed. Dítě potřebuje bezpečné zázemí, ale zároveň prostor, aby mohlo samo něco pokazit. Potřebuje rodiče, který mu pomůže, ale nevyřeší za něj úplně všechno. Potřebuje hranice, ale také respekt k vlastním emocím.

Jinými slovy: bezpečí a nároky se nevylučují.

Co tedy děti skutečně potřebují?

Možná méně řešení a více příležitostí.

Když dítě něco nezvládne, nemusíme okamžitě zasahovat. Můžeme se zeptat: „Co myslíš, že bys mohl zkusit?“ Když je zklamané, nemusíme ho přesvědčovat, že se vlastně nic nestalo. Můžeme uznat jeho pocit a zároveň mu ukázat, že život jde dál.

A když udělá chybu, nemusíme hledat viníka.

Důležitější je hledat další krok.

Právě tím se dítě postupně učí odpovědnosti, vytrvalosti a schopnosti řešit problémy. Ne tím, že nikdy nezažije nepohodlí, ale tím, že zažije nepohodlí v bezpečném prostředí a zjistí, že ho dokáže zvládnout.

Možná tedy není hlavní otázkou, zda dnešní děti „nic nevydrží“.

Mnohem zajímavější otázka zní: Dáváme jim vůbec dostatek příležitostí zjistit, co všechno vydrží?

A právě v tom se mohou shodnout obě generace. Dítě nepotřebuje ani skleníkové podmínky, ani tvrdou školu života. Potřebuje rodiče, kteří ho milují natolik, aby mu pomohli, když je to skutečně nutné – a zároveň mu dovolili, aby některé věci zvládlo samo.