Kdy už tam budeme? Jak přežít patnáct hodin cesty k moři s dětmi

Červen je tady a s ním i nejvyšší čas naplánovat velkou letní cestu k moři. Pro statisíce českých rodin to znamená jediné. Sbalit velkou část domácnosti do kufru auta a vyrazit směr Chorvatsko nebo Itálie. Zatímco tátové vidí romantickou představu noční plynulé jízdy po prázdné dálnici a děti se těší na pláž, pro nás mámy je patnáct hodin v uzavřeném plechovém prostoru s rodinou spíš ekvivalentem psychologického testu odolnosti.

„Kdy už tam budeme?“ po deseti minutách jízdy

Celá akce obvykle začíná k večeru. Plán je geniální. Děti sednou do sedaček, okamžitě usnou a probudí se až za svítání u Jadranu. Realita? Jakmile minete ceduli označující konec vašeho města, ze zadních sedadel se ozve první unavené, ale nekompromisní „Mami, mně se chce čůrat“. O deset kilometrů dál následuje legendární otázka „Kdy už tam budeme?“, která se pak v různých tóninách a frekvencích opakuje celých následujících osmset kilometrů. Vaše romantická představa o tiché noční jízdě za doprovodu oblíbené hudby končí dříve, než stačíte dojet k hranicím.

Spolujezdec jako sluha, animátor a psycholog

Zatímco muž hrdě drží volant, sleduje provoz a tváří se jako pán světa, vaše role na sedadle spolujezdce připomíná spíš kokpit letadla během nouzového přistání. Musíte jednou rukou podávat křupky, druhou lovit spadlou hračku pod sedadlem, kontrolovat navigaci, otírat vylitý džus a zároveň fungovat jako diplomatický vyjednavač v nekončící válce o to, kdo má víc místa na nohy nebo čí tablet hraje moc nahlas. Kolem třetí hodiny ranní, kdy už máte mikrospánek i vy sama, navíc musíte udržovat konverzaci s manželem, aby za volantem neusnul.

Když selže technika a nastoupí žaludeční neuróza

Sice máme auta nabitá technologiemi, wi-fi na palubě a tablety s neomezeným stahováním, jenže digitální chůva má své limity. Stačí, aby se cesta začala trochu klikatit v rakouských Alpách, dítěti se z neustálého koukání do svítícího displeje udělá nevolno a vy v panice lovíte igelitový pytlík ve tmě pod nohama. V ten moment se z technologického ráje stává čisté polní neštěstí. Tablety se zabavují, okénka se stahují a celá posádka se modlí, aby to to nejmenší vydrželo do dalšího osvětleného parkoviště.

Jak to přežít a nezbláznit se?

Zapomeňte na zdravou výživu. Cesta autem k moři je zóna bez pravidel. Křupky, gumoví medvídci a tousty s řízkem jsou legální zbraní pro udržení klidu. Cukrový detox vyřešíte až na pláži. Plánujte zastávky pro sebe, ne pro auto. Zastavit každé tři hodiny, nechat děti vyběhat na trávě u benzínky a dát si horké kafe z automatu vám zachrání zbytky duševního zdraví. Zkuste udržet pravidlo ticha. Pokud děti konečně kolem čtvrté ráno usnou, okamžitě vypněte rádio, nemluvte na manžela a prostě jen tiše koukejte do tmy. Těch padesát minut absolutního klidu je největší luxus, který na celé dovolené zažijete.

Ten pohled za to stojí

Když se pak dopoledne konečně prokoušete kolonou před mýtnou bránou a před vámi se objeví modrá hladina moře, všechen ten noční teror, hádky kvůli špatnému odbočení a ukopané sedačky z vás okamžitě spadnou. Chytnete manžela za ruku, políbíte ty upatlané spící tvářičky vzadu a řeknete si, že příští rok pojedete zase. Jsme prostě mámy. Máme krátkou paměť na špatné věci a pro radost svých dětí dokážeme přežít i patnáct hodin v tomto očistci.

Jak vypadá cesta na dovolenou u vás doma?